Tohle nebyl úplně obyčejný běh a tohle nebude úplně obyčejná reportáž. Ale pokud si rádi počtete něco v nedělní podvečer, pokusím se vám předat zážitek z jednoho z běžecky nejzajímavějších víkendů, co jsem zažil.
Pojďme ale nejprve zpět o pár měsíců. V hloubi zimy, na valné hromadě klubu, si u stolku špitáme o dosud ne až tak profláknuté akci. Slovo dá slovo a lidi, co neumí říkat “ne”, se začínají chytat. Stojíme u zrodu nápadu zúčastnit se etapového závodu Týmovka od Běhej lesy (https://tymovka.cz/). Pro akci nás nadchla Hanka a patří jí dík za její vytrvalost a ochotu řešit přípravy. Na WhatsAppu vzniká skupinka k akci Řípská 7 (dočtete se v historii), která se krátce po akci mění na skupinku Týmovka. Postupně nabalujeme lidi, přemítáme o strategii, dáváme si koordinační schůzku v Praze a dokonvergujeme k tomu, že na Týmovku sestavíme dva čtyřčlenné týmy.
O čem Týmovka je?
Ve čtyř- nebo osmičlenném týmu zdolat vzdálenost 110 nebo 220 km. Každý běžec musí odběhnout tři okruhy v délkách cca 12,8 km (převýšení 394 m), 8,7 km (převýšení 168 m) a 6,6 km (převýšení 125 m). Jeden doběhne, další přebírá. Dvanáct běžeckých úseků, jedenáct předávek.
Jak jsme na to šli my?
Sestavili jsme dva vesměs vyrovnané týmy s úmyslem běžet zhruba pospolu a vzájemně se motivovat. Každý tým 110 km. Nejde nám o celkové pořadí, chceme tam být spolu a užít si prima víkend. Zpětně si říkám, že tohle byl naprosto zásadní nápad a jsem za něj moc rád.
Naše dva týmy jsou:
Kdo nemá v hlavě… ve složení
a …musí mít v nohách ve složení
Květka
Pátek
Na Týmovku jsme se celkem připravovali. Promýšleli logistiku, celkovou organizaci víkendu a vůbec. Plán byl – dojet v pátek v podvečer, zabydlet se, naladit se, poklábosit, užít si doprovodné akce.
Realita byla ale jiná. Na Česko se hnaly bouře a v pátek v poledne (tedy ve chvíli, kdy půlka z nás už byla jedním krokem na cestě) přichází zpráva, že organizátoři po dohodě s odborníky zcela ruší páteční program, areál bude uzavřený a účastníci se mají dostavit až v sobotu ráno.
No jo, ale část z nás má už volno, zabalené krosny, někteří jsou už na půli cesty do místa konání. Co teď? No, co teď – najdeme si ubytování v srdci Vysočiny, sejdeme se tam v téměř kompletní sestavě a uděláme si to podle sebe, přece. Jestli tohle není týmový duch, tak už nevím. Přípravu máme skvělou. Až na tu večerku nad ránem.
Sobota ráno
Vstávání není jednoduché, ale dobrá nálada pomáhá. Krátce po deváté se potkáváme v místě konání akce v plné sestavě a rekognoskujeme terén. Nacházíme jídelnu, kavárnu, půjčovnu bot a čelovek (skvělá věc!), maséry a mnoho dalšího. Start se posunul z 10.30 na 12.00, takže tušíme, že nás čeká finiš v noci.
Sobota poledne
Strategie probrána, víme jak vypadá GPS přijímač, který si předáváme, ladíme poslední detaily a řadíme se do startovního koridoru než si odtleskáme výběh. Já s Lukym vybíháme v ústrety nejdelšímu úseku a na trati zjiťujeme mnohé – nebude to jednoduchý, s kopci to organizátoři myslí vážně, technické seběhy s možností zlámání končetin je potřeba započítat do úvahy.
Zároveň oťukáváme startovní pole a zjišťujeme několik důležitých věcí:
- Co jsme si nedomluvili doteď, bude se domlouvat těžko.
- Orientace v terénu bude důležitý faktor.
- Osmičlenné štafety jsou nabušenější, ale my máme šanci rvát se o dobrý místa (Kdo nemá v hlavě… předává na prvním úseku jako první v kategorii).
Průběh závodu
Uběhnout rychle nějaký úsek není kumšt, uběhnout ho rychle a nechat si síly na zbylé dva, to je umení. Zažíváme si všechny peripetie, které by člověk mohl čekat. Nebýt na předávce, když tam být mám, ztratit se v nepřehledném terénu, jít na úseku pěšky, i když bych raději běžel. Oba týmy postupují soutěží velmi dobře, většinu času trávíme v první desítce (z 29 týmů). Tvoříme organizované skupinky, které se navzájem hlídají, předávají si, potkávají se po běhu. Týmový chat využíváme k hlášení toho, na kolikátém kilometru se nacházíme, aby se další běžec nebo běžkyně mohli nachystat. Postupně poznáváme detailně okolí, vyměňujeme si zkušenosti z etap, dáváme si tipy. Ale taky využíváme zázemí kempu, najdeme si čas na kafe, na pozdní oběd nebo brzkou večeři, na odpočinek. Fotíme se, blbneme, pozvbuzujeme se a hecujeme se.
Časem padá tma a náš závod se chýlí ke svému konci. Předáváme štafetu za soumraku a na úseky, které byly výzvou za dne, se vydávají odvážlivci, kteří je dají za tmy. A tady se ukazuje další lehká slabina přípravy – já s Lukym jsme si to odběhali za světla, holky schytaly tu noc a musím říct, že nevycházím z úžasu, jak skvěle se s tím popasovaly. Každá jedna z nich je hvězda. To, co bylo za dne složité, je v noci extrémně náročné – zejména orientace na trati. Seběh po šutrech nebo špatné značení jsou po příchodu tmy mnohem větší výzvou než ve dne. Děláme s Lukym, co můžeme, abychom holkám pomohli, ale není toho mnoho.
Blíží se půlnoc oba naše týmy vysílají na trať poslední běžce. Končíme jako sedmý, respektive dvanáctý tým v pořadí. Nikdo si nic nezlomil, nikdo totálně nezabloudil, pro nikoho jsme nemuseli vyrážet na trať. Víc z nás si hráblo na dno svých sil a nemohl bych na nás na všechny být hrdější, než jsem byl na konci závodu.
Takže?
Tohle není úplně jednoduchá úloha. Předat ten zážitek. Já vlastně vůbec nepřemýšlel o tom, že to bude mít mimo pobíhání v terénu nějaký další rozměr. Ale ono to nakonec bylo mnohem víc o tom týmu, než jsem čekal. Momentky:
- Sledování GPS trackeru v mapě a tiché fandění parťákovi z týmu.
- Soucit s tím, když se vám kamarád na trase trochu ztratí a hledá, kudy kam.
- Nervy při předávce. Stihnu tam být včas?
- Mimoděčné pokračování po předpokládané trase a doufání, že za rohem bude konečně fáborek, který potvrdí správný směr.
- Úleva, když se vrátí spolu-běžec z těžkého nočního terénního přesunu a je živ a zdráv.
- Společná pohoda v mezičase.
- Když doběhneš, někdo na tebe čeká. Donese ti vodu, salám, hrozny a vyslechne si, jak za pendrek ta trasa stála. Buď to běžel/a a ví to, nebo to poběží a ví to.
- Semknutí, když jde do tuhého a je potřeba něco operativně řešit.
- Sdílená radost, když už je to vše hotovo.
Víte, ono se to jmenovalo Týmovka a já to bral jen jako generické označení. Po tomhle víkendu ale vím, že ty naše týmy – které byly vlastně jedním velkým týmem – spojuje jeden silný a krásný zážitek.
Díky všem zúčastněným!
A pokud vás ostatní zajímá, jestli to za to stojí, tak i přes tu bolest v nohou říkám, že s dobrou partou jednoznačně.
Autor textu: Michal Jahoda